Kapitola dvacátá
Harry nečekal, že by Hermionin vztek přes noc vyprchal, proto ho nepřekvapilo, že s nimi komunikovala hlavně nevraživými pohledy. Ron na to reagoval tím, že se v její přítomnosti choval nepřirozeně pochmurným chováním, na známku pokračující lítosti nad tím, co udělal. Ve skutečnosti, když byli všichni tři pohromadě, se Harry cítil jako jediná netruchlící osoba na pohřbu.
Nicméně při těch pár okamžicích, kdy byl Ron s Harrym sám (při sbírání vody a hledání hub), se Ron stával nestydatě veselý.
„Někdo nám pomohl,” stále opakoval, „někdo poslal tu laň, někdo je na naší straně, už jsme zničili jeden viteál kámo!”
Posílení faktem, že zničili viteál v medailonku, začali znovu probírat možnosti, kde by mohly být ostatní viteály, i když věděli, že to dřív probírali již milionkrát.
Harry se cítil optimisticky více, než kdy předtím. Hermionina mrzutost nemohla pokazit jeho optimistického ducha; Náhlý převrat štěstí, příchod záhadné laně, znovunalezení Nebelvírova meče a kromě toho všeho Ronův návrat, udělaly Harryho tak šťastného, že pro něj bylo těžké udržet si vážnou tvář.
Později odpoledne Harry a Ron opět unikli z Hermioniny zlověstné přitomnosti a pod záminkou obírání již prázdného keře ostružin pokračovali ve výměně novinek.
Harry se konečně rozhodl povědět Ronovi vše, co se událo na jeho a Hermioniných cestách, a hned po tom vše, co se stalo v Godrikově dole; Ron na oplátku vyprávěl Harrymu všechno, na co přišel během týdnů, kdy byl pryč.
„... a jak jsi přišel na to Tabu?“ zeptal se Harry po tom, co mu vyložil pokusy spousty zoufalých kouzelníků s mudlovskou krví vyhnout se Ministerstvu.
„Tab . . co?“
„Musíte s Hermionou přestat říkat Ty-Víš-Koho jméno!“
„No jasně, víš, to je jen takový špatný zvyk,“ řekl Harry. „Ale nemáme žádný problém mu říkat V-“
„NE!“ zařval Ron, což způsobilo, že Harry skočil do keře a že se Hermiona, jejíž nos byl ponořený do knížky, na ně u vchodu do stanu zamračila
„Omlouvám se,“ řekl Ron, dostávajíc Harryho z keře ostružin „ale jeho jméno bylo okouzleno, takhle nacházejí lidi, Harry! Když někdo řekne jeho jméno, zlomí to ochrany vykouzlené nad jeho jménem a to způsobí nějaký druh kouzelné poruchy --- takhle nás našli tam na Tottenham Court Road!“
„Protože jsme řekli jeho jméno?“
„Přesně! Musíš uznat, dává to smysl. Jedině lidé, kteří stáli opravdu proti němu, jako Brumbál, se odvažovali to jméno použít. Nyní na něj uložili Tabu, takže můžou najít každého, kdo to jméno použije---“
„Lehká-a-rychlá cesta jak najít ostatní členy řádu! Málem dostali Kingsleyho---“
„Děláš si srandu?“
„Fakt, kupa Smrtijedů ho obklíčila, Bill říkal, že si probojoval cestu ven. Teď je na útěku jako my.”
Ron se poškrábal koncem hůlky na bradě. „Nemyslíš, že to mohl být Kingsley, kdo poslal tu laň?“
„Jeho patron má přeci tvar rysa, viděli jsme to na svatbě, vzpomínáš si?“
„Oh jasně...“
Odsunuli se dál podél keřů, pryč od stanu a Hermiony.
„Harry... a co když to byl Brumbál?“
„Brumbál, co?“
Ron vypadal trochu rozpačitě, ale potichu řekl, „Brumbál ... laň?“.
„Já..,“ Ron sledoval Harryho koutky očí, „on měl ten pravý meč, ne?“
Harry se Ronovi nesmál, chápal, na co myslí. Ta myšlenka, že se k nim dokázal připojit Brumbál, že je pozoruje a hlídá, byla nepopsatelně utěšující.
Zatřásl hlavou.
„Brumbál je mrtvý,“ řekl Harry. „Viděl jsem to, viděl jsem jeho tělo.
„Je navždy pryč. Kromě toho jeho patron měl tvar fénixe, ne laně.“
„Nicméně patronové mohou měnit tvary ne?“ namítl Ron, „Tonksové se změnil.“
„Jo, ale kdyby byl Brumbál naživu, proč by se neukázal? Proč by nám ten meč prostě nepodal?“
„Netuším,“ řekl Ron. „Ze stejného důvodu jako ti ho nedal, když byl naživu? Ze stejného důvodu, jako ti nechal tu starou zlatonku a Hermioně knížku dětských pohádek?”
„Co to je tedy za důvod?“ zeptal se Harry, hledajíc Ronově zoufalé tváři odpověď.
„Nevím,“ přiznal Ron. „Myslel jsem si, že nám to chtěl udělat těžší, ale už si to nemyslím, už ne. Věděl, co dělal, když mi dal zhasínadlo, ne snad? On --,“ Ronovy uši zčervenaly a předstíral, že ho hrozně zajímá tráva, na které stál, „musel vědět, že od vás uteču.“
„Ne,“ opravil ho Harry. „Musel vědět, že se budeš chtít vrátit.“
Ron vypadal vděčně, ale stále mrzutě. Aby Harry změnil téma, řekl, „Když už mluvíme o Brumbálovi, slyšel jsi, co o něm napsala Rita Holoubková?“
„Oh jasně,“ řekl Ron najednou, „lidé o tom hodně mluví.“
„Kdyby se věci měly jinak, byly by to velké novinky. Brumbál jako Grindewaldův přítel, ale teď je to jen k smíchu pro lidi, kteří neměli Brumbála rádi, a něco jako facka do tváře pro ty, co si mysleli, že byl pomalu svatý. Nicméně si nemyslím, že by to byl nějaký velký problém. Byl opravdu mladý když-“
„Byl v našem věku,“ řekl Harry, stejně jako to řekl Hermioně, a něco v jeho tváři mu dalo Ronovi jasně najevo, že se o tom nemá dál hádat.
Velký pavouk seděl uprostřed zmrzlé pavučiny, která visela na ostružinách. Harry na něj zamířil hůlkou, kterou mu Ron předchozí večer dal.
Hermiona ji prozkoumala a zjistila, že je vyrobena z trnky.
„Engorgio!“
Pavouk se trochu zatřásl. Harry to zkusil znova. Tentokrát pavouk mírně povyrostl.
„Přestaň,“ řekl Ron ostře, „Omlouvám se, že jsem řekl, že byl Brumbál mladý, ok?“
Harry zapomněl, že se Ron bojí pavouků.
„Promiň --- Reducio!“
Pavouk se nezmenšil. Harry se podíval na trnkovou hůlku. Zatím každé menší kouzlo, které s ní vykouzlil, se zdálo méně silné, než kdyby jej vykouzlil s jeho hůlkou s perem fénixe.
Cítil, jako by mu nová hůlka nepatřila, jako kdyby mu někdo přišil ruku na konec paže.
„Chce to jen procvičovat,“ řekla Hermiona, která k nim nehlučně přišla, a úzkostlivě sledovali Harryho pokusy o zvětšení a zmenšení pavouka. „Je to jen otázka důvěry, Harry.“
Harry věděl, že by si Hermiona přála, aby bylo vše v pořádku; Stále cítila vinu za zlomení jeho hůlky.
Potlačil nutkání jí odpovědět, aby si tedy vzala trnkovou hůlku, zatímco on bude mít její, jestliže si myslí, že je to jen otázka důvěry.
Nicméně horlivý k tomu, aby byli všichni tři zas přátelé, souhlasil; ale když se Ron na Hermionu pokusil usmát, znovu zmizela ve stanu číst si knížku.
Když se všichni vrátili ke stanu, už se pomalu stmívalo, Harry si vzal první hlídku. Seděl u vchodu a snažil se s trnkovou hůlkou nechat lítat malé kamínky kolem; ale jeho kouzla se stále zdála neohrabaná a méně silná než předtím.
Hermiona si četla ležíc na svém lůžku , zatímco Ron, po mnoha nervózních pohledech na Hermionu, vyndal ze svého ruksaku malý dřevěný tranzistorák a pokoušel se ho naladit.
„Existuje jedna stanice,“ řekl Harrymu potichu, „která říká věci tak, jak jsou. Všechny ostatní jsou na straně Ty-Víš-Koho a poslouchají příkazy ministerstva, ale tato ... chvíli počkej a sám uslyšíš, je to super. Jediný problém je, že nemůžou vysílat každou noc, musí pořád měnit místa pro případ, že by na ně zaútočili. Taky potřebuješ heslo, abys to mohl naladit ... problém je, že jsem to naposledy nestihl, když ho říkali...“
Hůlkou zlehka zabubnoval na vršek rádia a potichu mumlal náhodná slova. Několikrát pokradmu pohlédl na Hermionu, bál se výbuchu hněvu, ale podle pozornosti, kterou mu věnovala, to vypadalo, jako by tu ani nebyl.
Dalších deset minut Ron ťukal na rádio a mumlal, Hermiona otáčela stránky své knížky a Harry dál cvičil s hůlkou z trnkového dřeva.
Nakonec Hermiona slezla z palandy. Ron náhle přestal ťukat hůlkou.
„Jestli tě to rozčiluje, nechám toho!” vyhrkl nervózně.
Hermiona se mu ani neuráčila odpovědět a otočila se na Harryho.
„Měli bychom si promluvit,” řekla.
Podíval se na knížku kterou stále svírala v rukce. Byl to Život a lži Albuse Brumbála.
„Copak?“ zeptal se bojácně.
Napadlo ho, že tam je kapitola i o něm, matně si vzpomínal, že Rita mluvila o její vlastní verzi Harryho vztahu s Brumbálem. Ale Hermionina odpověď ho úplně vyvedla z míry.
„Chci se podívat za Xenophiliusem Láskorádem.“
Zíral na ni.
„Cože?“
„Xenophilius Láskorád, Lenky táta. Chci za ním jít a promluvit si s ním.“
„é... proč?“
Zhuluboka se nadechla, jako by jí to mělo vzpružit, a řekla: „Jde o to znamení, znamení v knížce Příběhy Barda Beedla. Podívej!“
Nevěřícímu Harrymu strčila pod nos Život a lži Albuse Brumbála s fotografií originálu dopisu, který Brumbál napsal Grindalwaldovi svým povědomě tenkým, nakloněným rukopisem.
S nenávistí koukal na nezvratný důkaz, že to tak Brumbál opravdu napsal a že to nebyl Ritin výmysl.
„Podpis,“ řekla Hermiona, „podívej se na ten podpis!“
Poslechl ji.
Chvíli neměl ani potuchy, o čem to mluví, když se ale naklonil blíž a posvítil si hůlkou, uviděl, že ve slově Albus upravil Brumbál písmeno A tak, že vypadalo jako trojúhelníkovitá značka v nadpisu Příběhů Barda Beedla.
„E... co to tam máte?“ zeptal se Ron váhavě, ale Hermiona ho odbyla pouhým pohledem a otočila se zpátky k Harrymu.
„Ale pořád se objevuje, ne?“ řekla. „Vím, že Viktor tvrdil, že je to Grindelwaldův znak, ale docela určitě byla na hrobě v Godrikově Dole. A ty letopočty na náhrobku byly starší než Grindelwald. A teď tohle! Nemůžeme se zeptat Brumbála ani Grindelwalda co to znamená – ani nevím, zda je Grindelwald naživu – ale můžeme se na to zeptat pana Láskoráda. Na svatbě měl ten symbol na sobě. Jsem si jistá, že je to důležité, Harry!“
Harry jí hned neodpověděl. Pohlédl do její napjaté, dychtivé tváře a pak ven, do houstnoucí tmy, přemýšlel.
Po dlouhé odmlce řekl: „Hermiono, nepotřebujeme, aby se opakovalo to, co se stalo v Godrikově Dole. Mluvili jsme o tom, že tam půjdeme a ...“
„Narážíme na to pořád znovu a znovu, Harry! Brumbál mi odkázal Příběhy Barda Beedla, tak jak si můžeš být tak jistý, že to nebylo proto, abychom přišli té značce na kloub?“
„To je pořád dokola,“ Harry byl už trochu naštvaný. „Snažíme se uvěřit tomu, že nám Brumbál nechal tajná znamení a vodítka...“
„No zhasínadlo bylo nakonec dost užitečné...“ pípl Ron „Myslím, že Hermiona má pravdu, že bychom měli jít za panem Láskorádem.“
Harry po něm šlehl pohledem. Byl si jistý, že Ronovo přitakání Hermioně má jen málo co dělat s touhou objasnit význam té runy.
„Nebude to jako v Godrikově Dole,“ dodal Ron, „Láskorád je na naší straně, Harry, Jinotaj za tebou vždycky stál a pořád psal, že ti lidé mají pomáhat.“
„Jsem si jistá, že je to důležité,“ řekla Hermiona vážně.
„Nemyslíte, že kdyby to tak bylo, že by mi o tom všem Brumbál pověděl před svou smrtí?“
„Možná... možná je to něco, co musíš zjistit sám,“ pokračvoala nejistě Hermiona, jako by se chytala stébla.
„Jo,“ kývl Ron, „to dává smysl.“
„To teda nedává!“ odsekla Hermiona „Ale stejně si myslím, že bychom si měli s panem Láskorádem promluvit. Tenhle symbol spojuje Brumbála, Grindelwalda a Godrikův Důl. Harry, jsem si jistá, že bychom tomu měli přijít na kloub.“
„Myslím, že bychom o tom měli hlasovat,“ prohlásil Ron, „kdo je pro zajít za Láskorádem..“
Jeho ruka vystřelila do vzduchu ještě dřív, než Hermionina. Rty se jí podezřívavě chvěly, když zvedala paži.
„Jsi přehlasovaný, Harry, promiň,“ poklepal mu Ron na záda.
„Fajn,“ odpověděl Harry, dílem překvapený, dílem podrážděný. „Ale až skončíme u Láskoráda, zkusíme se poohlédnout po dalších viteálech, souhlasíte? Mimochodem, ví někdo z vás, kde Láskorád bydlí? “
„Jo, není to tak daleko od nás.“ řekl Ron. „Nevím přesně, kde to je, ale máma s tátou vždycky ukazovali směrem ke kopcům, když o něm mluvili. Nemělo by být těžké ho najít.“
Když se Hermiona vrátila na svoji palandu, Harry ztišil hlas.
„Souhlasil jsi jenom kvůli ní.“
„V lásce a válce je dovoleno všechno.“ odpověděl mu Ron šťastně. „Tak i onak... hlavu vzhůru, jsou vánoční prázdniny, Lenka bude doma.“
Z větrného úpatí kopce, kam se přemístili další den ráno, měli krásný výhled na Vydrník Svatého Drápa. Z té výšky vesnice vypadala jako dětská stavebnice, v šikmých paprscích slunce, které se prodíralo na zem mezerami v mracích.
Minutu nebo dvě se dívali směrem k Doupěti, rukama si stínili oči, ale jediné, co dokázali zahlédnout, byl vysoký živý plot a ovocný sad, který chránil pokřivený domek před pohledy mudlů.
„Je to divný pocit, být tak blízko a nezastavit se na návštěvu,“ řekl Ron.
„Děláš, jako kdybys je bůh ví jak dlouho neviděl, vždyť si tam byl o Vánocích,“ poznamenala chladně Hermiona.
„Ale já nebyl v Doupěti!“ nevěřícně se rozesmál Ron „Myslíš, že jsem se sem vrátil a pověděl jim, kde jsem se s vámi potuloval, jo? Fred a George by si mysleli, že je to skvělý, no a Ginny, ta by to pochopila.“
„No ale kde jsi tedy byl?“ zeptala se Hermiona překvapeně.
„V novém domku Billa a Fleur, teda spíš chalupě. S Billem jsem vždycky dobře vycházel. No... nebyl zrovna unešený, když jsem mu vyprávěl, co jsem udělal, ale dál to neřešil. Věděl, že mi to bylo opravdu líto. Nikdo jiný z rodiny nevěděl, že jsem tam byl. Bill řekl mamce, že k nim s Fleur na Vánoce nepřijedou, protože je chtějí strávit spolu o samotě. No víš, byly to první svátky po jejich svatbě. Nemyslím, že by to Fleur vadilo, když uvážím, jak má ráda Celestýnu Warbeckovou.“
Ron se otočil zpátky k Doupěti. „Zkusme to támhle,“ ukázal na vrcholek kopce.
Pochodovali několik hodin, Harry na Hermionino naléhání schovaný pod neviditelným pláštěm. Shluk nízkých kopců se zdál neobydlený, až na jednu malou chaloupku, která ale vypadala opuštěně.
„Myslš, že tu bydlí a že jen odjeli na Vánoce někam jinam?“ zeptala se Hermiona, nakukujíc skrz okno do malé, útulné kuchyně s muškáty na parapetech.
Ron si odfrkl.
„Poslyšte, mám pocit, že zjistíme, kdo tu bydlí, když se sem podívám skrz Láskorádovic okno. Pojďme zkusit tu druhou skupinku kopců.“
Tak se přemístili o pár mil severněji.
„A hele!“ vykřikl Ron, zatímco jim sníh bičoval vlasy i oblečení. Ron ukazoval nahoru, směrem k vrcholu kopce, kde se proti nebi tyčil prapodivný dům – velký černý válec a před ním visel přízračný měsíc.
„To bude Lenčin dům! Kdo jiný by mohl bydlet na takovém místě? Vypadá to jako ohromný havran.“
„To nemá s ptákem nic společného,“ řekla Hermiona, zatímco se mračila na podivnou stavbu.
„Já měl na mysli šachy,“ řekl Ron „vy tomu říkáte věž.“
Ron měl nejdelší nohy a tak se dostal na vrcholek kopce jako první. „Je to jejich,“ řekl „podívejte!“
Na rozbitých vrátkách byly připíchnuté tři ručně psané tabulky.
Na první stálo: X. LÁSKORÁD, EDITOR JINOTAJE,
na druhé NASBÍREJ SI SVOJE VLASTNÍ JMELÍ
a na třetí DEJTE POZOR NA ŘIDITELNÉ BLUMY.
Branka při otvírání zaskřípala. K předním dveřím vedla klikatá cesta zarostlá všelijakými podivnými rostlinami, mezi kterými byl i keř s oranžovými plody podobnými ředkvičkám, které Lenka někdy nosila jako náušnice.
Harry měl pocit, že tam zahlédl i škrtidub, a srcrklému pahýlu se vyhnul obloukem. Jako stráže stály u vchodu dvě věkovité jabloně, které se ohýbaly ve větru. Listí z nich už opadalo, ale ještě měly na sobě spoustu malých červených plodů a chomáče jmelí s bílými kuličkami.
Malá sova s mírně plochou hlavou podobnou jestřábovi na ně mžourala z jedné větve.
„Myslím, že by sis měl raději sundat neviditelný plášť, “ řekla Hermiona, „tobě pan Láskorád pomůže, nám těžko.“
Udělal, co mu navrhla, a plášť jí podal, aby ho schovala ve své malé taštičce z korálků. Potom třikrát zaklepala na masivní černé dveře pobité železnými hřebíky. Klepadlo mělo tvar orla.
Netrvalo ani deset sekund, když se dveře rozlétly a stál v nich Xenophilius Láskorád, bosý a v něčem, co vypadalo jako zašpiněná noční košile.
Jeho dlouhé bílé vlasy připomínající cukrovou vatu byly čipavé a neučesané. V porovnání s tím, co teď viděli, vypadal Xenophilius na Billově Fleuřině svatbě jako švihák.
„Co...Co to je? Kdo jste?“ zvolal pisklavým, ufňukaným hlasem. Nejdřív se podíval na Hermionu, pak na Rona a nakonec na Harryho, ústa měl doširoka otevřená, docela jako komické O.
„Dobrý den, pane Láskoráde.“ řekl Harry a podal mu ruku, „já jsem Harry, Harry Potter.“
Xenophilius nepřijal Harryho nabízenou ruku, ačkoli oko, které mu zrovna nešilhalo na nos, ulpělo pohledem přímo na jizvě na jeho čele.
„Nevadilo by Vám, kdybychom šli dovnitř?“ zeptal se Harry „Chceme se vás na něco zeptat.“
„Já... nejsem si jistý, že je to vhodné,“ šeptal Xenophilius, polkl a rychle se rozhlédl po zahradě. „To jste mě tedy překvapili... obávám se... opravdu nemyslím, že bych měl...“
„Nezdržíme se dlouho,“ pokračoval Harry, trochu zklamaný jeho ne právě vřelým přivítáním.
„Tak tedy dobře. Pojďte honem dál. Honem!“
Ještě ani nestáli za prahem, když za nimi Xenophilius zabouchl dveře. Ocitli se v nejpodivnější kuchyni, jakou kdy Harry viděl.
Místnost byla dokonale kruhová a tak si připadal jako uvnitř ohromné pepřenky. Všechno bylo prohnuté tak, aby to přiléhalo ke zdem: sporák, dřez i kredenc, všude byli namalovaní ptáci, hmyz a kytky vyvedené v jasných barvách. Harry měl pocit, že poznává Lenčin „rukopis“. Tak malý a uzavřený prostor pak působil poněkud přeplácaně.
Uprostřed podlahy bylo kované točité schodiště do vyšších pater. Seshora se ozývalo klapání a bouchání, Harry uvažoval, co to asi Lenka dělá.
„Raději půjdeme nahoru,“ řekl Xenophilius, který vypadal dost nesvůj. Sám šel první.
Místnost nad nimi vypadala jako kombinace obýváku a pracovny a jak bylo na první pohled zřejmé, byl mnohem přecpanější než kuchyně.
Ač mnohem menší a zcela kulatá, tak nějak připomínala místnost nejvyšší potřeby, která se přeměnila na bludiště sestavené z po staletí schovávaných předmětů.
Byly tu stohy a stohy knih a kusy papíru se válely na každé sebemenší části nábytku. Ze stropu visely podrobně provedené modely stvoření, která Harry nepoznával, některá mávala křídly, jiná zase klapala čelistmi.
Lenka tu nebyla. Ta věc, která dělala takový rámus, byla dřevěná konstrukce pokrytá kouzelně se otáčejícími ozubenými koly. Vypadalo to jako bizardní kříženec pracovního stolu a kredence, ale po chvíli Harry díky tomu, že se ze stroje řinuly Jinotaje, pochopil, že je to postarší tiskařský lis.
„Promiňte,“ řekl Xenofílius a přikročil ke stroji.
Zpod hromady knih a nejrůznějších papírů, které se válely po podlaze, vytáhl ubrus a přehodil ho přes lis, jehož bouchání a skřípání se tím nějak zvláštně utlumilo. Potom se otočil na Harryho.
„Proč jsi sem přišel?“
Předtím, než stačil Harry promluvit, Hermiona překvapeně vykřikla: „Pane Láskoráde, co to je?“
Ukazovala na ohromný šedý spirálovitý roh, ne nepodobný rohu jednorožce, který byl připevněný na zdi a trčel několik stop směrem do místnosti.
„To je roh zmuchloroha smrkáče,“ odpověděl Xenofílius.
„Ne, to není!“ řekla Hermiona.
„Hermiono,“ zamumlal Harry rozpačitě, „teď není chvíle na to...“
„Ale Harry, to je roh jednorožce! To je nebezpečný předmět třídy B a je extrémně nebezpečné mít ho v domě!“
„Jak víš, že je to roh jednorožce?“ zeptal se Ron a klidil se rychle od předmětu přes všechen nepořádek v místnosti tak daleko, jak jen to šlo.
„V knize Kouzelná stvoření a kde je najít je popis! Pane Láskoráde, musíte ho rychle dát pryč. Copak nevíte, že může při sebemenším doteku vybouchnout?“
„Zmuchloroh smrkáč,“ řekl Xenofílius rozhodně s tvrdohlavým výrazem ve tváři, „je velmi plaché kouzelné stvoření a jeho roh...“
„Pane Láskoráde, poznala jsem ty typické rýhy kolem kořene. Tohle je roh jednorožce a je nepředstavitelně nebezpečný – nevím, kde jste ho získal, ale...“
„Koupil jsem ho,“ řekl Xenofílius neústupně. „Před dvěma týdny od milého mladého čaroděje, který věděl o mém zájmu o zmuchloroha. Byl to vánoční dárek pro moji Lenku.
„A teď,“ obrátil se na Harryho, „Proč přesně jste sem přišel, pane Pottere?“
„Potřebujeme pomoci,“ řekl Harry před tím, než mohla Hermiona znovu začít.
„Aha,“ řekl Xenofílius, „pomoc, hmmm.“
Jeho oči se znovu zadívaly na Harryho jizvu. Vypadal zhypnotizovaně a vystrašeně zároveň.
„Ano. Věc se má tak...nu...pomáhat Harry Potterovi je...poměrně nebezpečné.“
„Nejste náhodou ten, který všem říká, že jejich hlavní povinností je pomáhat Harrymu?“ řekl Ron. „V tom vašem časopise?“
Xenofílius se zadíval za něj, na bouchající a chrastící tiskařský lis přikrytý ubrusem.
„No...ano, díval jsem se na to tak, leč...“
„To platí pro všechny ostatní, ale pro vás ne, že?“ řekl Ron.
Xenofílius neodpověděl. Polknul a jeho oči přecházely z jednoho na druhého. Harrymu se zdálo, že právě podstupuje bolestivý vnitřní zápas.
„Kde je Lenka?“ zeptala se Hermiona. „Schválně, co si o tom bude myslet ona.“
Xenofílius zadržel dech. Vypadlo to, že se snaží uklidnit. Nakonec roztřeseným hlasem řekl:
„Lenka je dole u potoka a loví Bublinatky. Určitě...vás ráda uvidí. Půjdu a zavolám ji. A pak...no dobře tedy...pomůžu vám.“
Zmizel po spirálovitém schodišti dolů a uslyšeli bouchnutí předních dveří..
„Pokrytec jeden mizernej,“ řekl Ron. „Lenka je desetkrát lepší, než on.“
„Asi se bojí, co by se jim stalo, kdyby Smrtijedi přišli na to, že jsem tu byl,“ řekl Harry.
„Souhlasím s Ronem,“ řekla Hermiona. „Odporný starý licoměrník. Každému říká, jak by ti měli pomáhat a sám se z toho snaží vykroutit. A proboha, hlavně se držte co nejdál, od toho rohu!“
Harry poodešel k oknu na druhé straně místnosti. Uviděl potůček, úzkou třipytivou linku, která ležela daleko pod nimi na úpatí kopce. Když koukal směrem k Doupěti, přes okno přeletěl pták. Doupě ale bylo schované za dalším kopcem a nebylo vidět.
Ginny tam někde byla. Byli si dnes blíž, než kdy jindy za posledních několik měsíců, které uběhly od svatby Billa a Fleur, ale ona nemohla ani tušit, že k ní teď vzhlíží a myslí na ni. V
ěděl, že je to tak lepší. Každý, kdo s ním přišel do styku, byl v nebezpečí. Xenofíliusovo chování to jenom potvrzovalo.
Otočil se od okna a jeho pohled upoutal jiný prazvláštní předmět stojící na přeplněném zahnutém kredenci. Byla to socha krásné, ale stroze vyhlížející čarodějky, která měla na hlavě tu nejpodivnější myslitelnou pokrývku hlavy.
Dva předměty, které připomínaly zlatá naslouchátka, trčely ze stran. Pár maličkých modrých třepetajících se křidélek připevněných ke koženému řemínku poletoval okolo její hlavy, zatímco k druhému řemínku omotanému kolem čela měla připevněnou jednu z oranžových ředkviček.
„Podívejte na tohle,“ řekl Harry.
„Okouzlující,“ řekl Ron. „Překvapuje mě, že to neměl na svatbě.“
Slyšeli, jak se zavřely vchodové dveře, a o chvíli později Xenofílius vyšplhal nahoru po točitém schodišti zpátky do místnosti, nyní již obutý do gumáků a nesl směs různých hrnků a kouřící konvici.
„Ah, všimli jste si mého vynálezu,“ řekl, předal Hermioně tác s čajovou soupravou a přidal se k Harrymu stojícímu po straně skulptury.
„Vymodelovaný, přesně sedící na hlavě krásné Roweny z Havraspáru, nezměrnost rozumu je největším pokladem člověka!'“
Zaměřil se na naslouchátka.
„Toto jsou vyvrhovací ventily – odejmou všechny zdroje rušení z okolí myslitele. A tady -“ ukazoval na maličká křidélka, „- to je paruková vrtule – navozuje zrychlenou činnost mysli. A konečně,“ ukázal na oranžovou ředkvičku, „nastavitelná švestka, která zvyšuje schopnost přijímat neobvyklé věci.“
Xenofílius odkráčel zpět k čajníku, který Hermiona položila a pečlivě vyvážila na jednom z přeplněných stolečků.
„Mohu vám nabídnout výluh z lichokořenu?“ řekl Xenofílius. „Děláme ho sami.“
Když začal rozlévat tmavěfialový nápoj, který vypadal jako štáva z červené řepy, dodal: „Lenka je dole u mostu, je velice překvapená, že jste tady. Nebude tam dlouho – už skoro nachytala dost bublinatek na polévku pro nás pro všechny. Posaďte se a poslušte si.“
„A teď,“ sundal kymácející se hromadu listů papíru z křesla a posadil se s holínkama přes sebe, „jak vám můžu pomoci, pane Pottere?“
„Tak,“ řekl Harry a zadíval se na Hermionu, která povzbudivě přikývla, „jde nám o ten symbol, který jste měl zavěšený na krku na svatbě Billa a Fleur, pane Láskoráde. Přemýšleli jsme, co znamená.“
Xenofílius zvedl obočí.
„Myslíte snad znamení Relikvií smrti?“
